Grandpa's treasure.

19. august 2014 at 16:37 | R. |  Story of my life.
Nikdy nevíš, jaké poklady ta stará skříň ukrývá, dokud se něco nestane.

Psal se konec léta roku 2013, kdy můj děda dostal svou třetí mrtvici, po které už nevstal ze své postele. V té době se nevědělo, kolik času mu zbývá a tak se začalo řešit, co s jeho věcma.
Byl to vášnivý filatelista, amatérský fotograf a kameraman, milovník hudby a klasické literatury. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem si s ním prohlížela alba plné známek, jak mi s babičkou promítal videa z dětství mé mamky a tety na dveře od bytu, na tu jiskru v oku, která se tam objevila vždy, když jsme spolu luštili křížovky.
Jenže ty časy jsou pryč a děda leží po další [už je ani nepočítám] mrtvičce na oddělení metabolické JIP [soucit si nechejte pro někoho jiného, protože jeho stav se nezlepší, špíš už jeom zhorší].
Jenže tenhle článek není o něm. Teda, do jisté míry.
Jak jsem již napsala, když byl podruhé během měsíce v nemocnici, řešili jsme, co s jeho věcma.
V jeho stříni/komodě/přerostlém nočním stolku jsme našli opravdové poklady. Teda, pro někoho to je asi harampádí, co nemá žádnou, nebo opravdu mizivou cenu, ale pro mě, jako milovníka klasických/filmových fotoaparátů to byl poklad.
**
Prvním pokladem je fotoaparát zn. Minolta, který byl vyroben v r. 1972 a musím se přiznat, že se strašně těším, že poté, co ho nějak otevřu, abych do něj dostala film a seženu ty správné baterie, budu první skoro po čtvrt století, co na něj bude někdo fotit. Co jsem se tak orientačně dívala po Ebay a Aukru, cena za tento malý, ale za to rozkošný fotoaparát se pohybuje kolem 500,-.
Pro mě má ale více než tu finanční hodnotu, hodnotu citovou.
**
Dalším pokladem je fotoaparát, nebo chcete-li zrcadlovka zn. Ihagee [EXA 1]. Tenhle je o něco starší, než první fotoaparát a i díky tomu ho mám radši. Nejen že je to moje první zrcadlovka vůbec, ale je na něm něco, co mi vhání slzy vždy, když se na něj podívám.
Vlastnoručně vyrytý dědův podpis ve spodu fotoaparátu.
Možná, že to není úplně nejmenší, nejlehčí nebo nejhezší foťák ze všech. Troufám si říct, že ani nejmaldší [r. výroby 1964-77 > nemám tušení jak je starý, ale vím na 100%, že je pořizovaný před r.1969], ale o to větší má pro mě cenu. Naštěstí vím, jak se do něj dává film [sice mě to stálo rozříznutý prst], takže v pondělí, poté, co se vrátíme z Brna, si okamžitě odcházím koupit do místího fotolabu film a zanedlouho budete moci očekávat první fotky a dojmy z focení.
**
Dále se tam našli staré kamery, které nahrávali na takový ten velký kotouč [snad víte co myslím]. Byla tam i promítačka, se kterou jsem prakticky vyrostla a hromada filmů z dětství a později i dospívání a svatby mé tety a mamky.

Na jednu stranu jsem velice ráda za to, co jsme objevily, ale nadruhou stranu bych tohle všechno vyměnila aspoň za blbých pár minut strávených s dědou. Za blbých pár minut, kdyby se mě zeptal, jak se mi daří ve škole, jestli mám kluka nebo by mi řekl aspoň ahoj. Za blbých pár minut, kdybych ho zase viděla sedět v kuchyni u stolu, jak si čte noviny, nebo si prohlíží známky.
Jenže tohle všechno je nemožné a já se můžu už jen dívat na muže, který si nejenom nepamatuje svoje vnučky a dcery, ale zapomíná i na svou manželku, se kterou je ženatý víc než půl století.
Na muže, díky kterému ještě pořád věřím, že pravá láska existuje.

Fotka nahoře není moje, i když je na ní znázorněn EXA 1.
Bohužel můj FujiFilm je vybitý a fotky obou fotoaparátů mi zůstaly ve starém notebooku, takže je už nikdy nikdo neuvidí, nezbývalo mi nic jiného než TUMBLR.

MENŠÍ [nepodstatné] INFO NA ZÁVĚR:
doba psaní článku: cca 2 hodiny
počet posmrkaných kapesníčků: asi 7
počet vyroněných slz: nejspíš pár litrů
počet vyvolaných vzpomínek: nezpočet.
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement